Cesta do Mali za Tuaregy

Poslední den jsme strávili v Gau návštěvou města a přípravou na odjezd. Gao, hlavní město stejnojmenného kraje o rozloze 170 566 km2 s 485 000 obyvateli, je po staletí obchodní i kulturní křižovatkou mezi severem a jihem. Samotné město má 66 000 obyvatel a leží na řece Niger, která je přirozenou hranicí mezi kočovnými pastevci na severu a jižními zemědělci a chovateli dobytka.

Vzhledem ke své poloze je i křižovatkou mnoha etnik, z nichž největší zastoupení mají Songhajci, černošské etnikum obývající povodí řeky Niger, a Tuaregové. Když jsme projížděli ulicemi města, měli jsme pocit, že tam žijí hlavně černoši, Tuaregů jsme moc neviděli. Možná je to ale tím, že Tuaregové nepobíhají tolik po ulicích a tráví většinu času klábosením v soukromí svých domů.

Široké ulice připomínají klasické rušné africké město plné barev, křiku, tržišť, nejrůznějších povozů od zapřaženého oslíka po elegantní černošky na moderních motorkách.

Nejdříve jsme navštívili nejslavnější památku, Hrobku Askiů, zapsanou do kulturního dědictví UNESCO. Gao, jedno z nejstarších a nejvýznamnějších měst západní Afriky, založené už v 7. století, zažilo největší rozmach v 15. a 16. století, kdy bylo hlavním městem mocné Songhajské říše, zvláště za vlády Mohameda Askii (1493-1528), který rozšířil vliv říše po téměř celé západní Africe a upevnil její postavení posílením islámu. Podnikl dlouhou cestu do Mekky a po cestě navštívil také pyramidy v Egyptě, které ho natolik uchvátily, že se staly inspirací pro stavbu Hrobky Askiů v r. 1495.

Dnes slouží tato hrobka především jako mešita. Nízké budovy po stranách jsou mužské a ženské modlitebny.

Procházeli jsme dlouhými tmavými chodbami členěnými mnoha sloupy a všimli jsme si i elektrického osvětlení a větráků připevněných na stropě. Ženská část napravo od hlavní budovy byla úplně stejná jako mužská, jen elektřina i větráky chyběly. Modernizace a pohodlí je asi především mužskou záležitostí.

Hlavní budova uprostřed nevelkého prostranství má skutečně tvar pyramidy, je postavená ze sušených cihel, jako ostatně téměř všechny budovy v celé oblasti, a je prošpikovaná dřevěnými kůly, které si Mohamed Askia přivezl z Mekky. Tyto kůly mají kromě symboliky také praktický význam, protože slouží jako lešení při obnově omítky. To je nutné provádět každý rok, neboť omítka vyrobená pouze smícháním písčité hlíny s vodou není nejodolnější. Stoupali jsme do horní části mešity po stařičkých úzkých schodech a skoro na samém vrcholu jsme se museli protáhnout velmi nízkým otvorem dovnitř.

Další schodiště nás vyvedlo na úplný vrcholek s nádherným výhledem na město. Překvapilo mě, kolik je v pouštním městě zeleně. S dalekohledem by se dala odsud natočit reportáž o životě obyvatel města, tak krásně bylo vidět do jednotlivých dvorků v okolí.

Další zastávka byla v přístavu. Široká hladina řeky připomínala moře a na jejím břehu se hemžila změť úplně všeho - kozy a ovce, ... 

... oslíci naložení těžkými kládami, supermoderní mezinárodní kamiony, stará zrezivělá auta, jízdní kola a motorky, děti a dospělí všech ras a stylů, pravý africký mumraj.

Zaujal mě Tuareg, důstojně kráčející po ulici uprostřed toho chaosu, jako by se ho to netýkalo, a na provázku vedl kozu. Lépe řečeno, koza vedla jeho. Poskakovala před ním a Tuareg měl co dělat, aby ji udržel. Po chvilce se tvrdohlavá koza zapřela uprostřed silnice a odmítla se hnout. Zřejmě s ní měl nekalé plány na večer a koza to tušila. Tuareg ale vyhrál, po chvíli už zase oba spořádaně kráčeli dál.

Vrátili jsme se do centra, kde je asfaltovaná silnice, jedna z mála, které procházejí středem města, a také obelisk poukazující na to, že tímto místem prochází nultý poledník. Město nabízí turistům další zajímavosti jako Muzeum Sahelu, spoustu různých tržišť, červenou dunu atd. Byli jsme už ale unavení a měli před sebou vidinu zoufale časného ranního odletu, tak jsme prohlídku zkrátili. Snad někdy příště ...