Cesta do Mali za Tuaregy

První část cesty nás nijak zvlášť nenadchla. Projížděli jsme nejdříve oblastí Sahelu, což je vlastně polopoušť či vyprahlá step. Monotónní rovina pokrytá žlutou trávou a sem tam nějaký strom. Období dešťů, trvající od července do září, bylo už daleko a tráva, která od té doby vyrostla a změnila vyprahlou pustinu v zelenou louku, začala zase usychat. V dubnu už tady nebude asi nic, žádná tráva, možná jen pár seschlých stromečků. A obyvatelé těchto krajů budou netrpělivět čekat na déšť, aby se vyhublé zbytky jejich stád měly kde napást.

Jak jsme se vzdalovali od Gaa, porost byl řidší a řidší. Půda ztmavla a na ní se krčily čím dál tím ubožejší ostrůvky trávy. Konverzace v autě nebyla nijak slavná, my vzadu jsme byli soustředěni na pozorování okolní krajiny, navíc jízda byla dost hlučná a skákavá.

Celý sever Mali postrádá jediný metr vyasfaltované silnice, cestování tedy vyžaduje kvalitní terénní auto, zkušeného řidiče a notnou dávku otrlosti vůči nepohodlí. Silnici nahrazuje takzvaná pista, tedy více či méně vyježděná cesta pískem, místy široká až několik pruhů, že by jí mohla naše dálnice závidět, jindy ji tvoří pouze úzká cesta vedoucí hustým porostem s hluboce vyježděnými kolejemi, často plnými hlubokých výmolů. Stávalo se, že jsme raději některé úseky objeli přes trsy trávy, suché větve a kořeny. Není radno vyrážet hned po jídle, žaludek by mohl protestovat.