V penzionu U Awy
Penzion Bongo neboli U Awy oplývá vlídným přijetím, rozumnými cenami a je proslavený výtečným špízem z místní ryby, tzv. "brochettes capitaine". Vešli jsme do prostorného dvora obklopeného ze všech stran nízkými budovami, uprostřed něhož byly dva velké songhajské stany z rohoží. Posadili jsme se do stínu v podloubí k jednomu z podlouhlých stolů a dostali snídani a kávu.
Kromě nás se tam občerstvovaly ještě dvě mladé Francouzky a několik místních, černochů i Tuaregů, z nichž někteří si přišli jen tak popovídat a jiní obhlédnout nové turisty, jestli by se náhodou nedali nalákat na nějaký obchod. Jeden mladý černoch se k nám posadil, bez obalu nás vyzpovídal, odkud jsme a kam jedeme, obšírně vylíčil své problémy se ženami, pak mě požádal, abych mu u nás, v Praze, sehnala manželku, a nakonec se nám pokusil prodat několik kartonů zaručeně pravých a neuvěřitelně levných značkových cigaret. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že v Gau už jedna Češka byla a že se jí tam tak zalíbilo, že přijíždí každý rok znovu. Za chvíli nato se přitočil zase jiný mladík, Tuareg, vylíčil nám krásy okolí města a tuarežských tábořišť a nabídl své turistické služby. Když zjistil, že už průvodce máme, přesvědčoval nás alespoň, že nám levně sežene cokoli, co potřebujeme, šátky, oblečení, šperky, cigarety ...
Pak jsme odpočívali v jednom ze stanů vystlaném koberci a matracemi a využili africkou "sprchu", což je zděná místnůstka s nebem nad hlavou, s odtokovým otvorem uprostřed podlahy a s kýblem plným vody. Dveře z plechu nedovíraly, ale protože to bylo stranou od "společenského centra" v podloubí, zas tak moc to nevadilo. Africké WC odpovídá našemu pojmu "turecký záchod". Ten nemá dveře vůbec, je ovšem důmyslně postaven tak, že vstup je vždy umístěn přímo před nějakou zdí, tudíž tam není odnikud vidět.
K obědu jsme si dali špíz "capitaine" a byl opravdu výborný. Po obědě 
následovala siesta. Ruch na dvorku zeslábl, občas se líně provlnila nějaká postava, slunce neúnavně pálilo, čas jakoby se zastavil. Jedinou známku života projevovaly dvě mladé Francouzky, které si povídaly ve stínu. Francouzština je v Mali úředním jazykem a není tedy divu, že těch několik málo cizinců, které jsme tu potkali, pocházelo právě z Francie. Můj společník Aleš, který francouzsky nemluví, měl těžkou pozici. S angličtinou vůbec nepochodil, a tak byl chudák zcela odkázaný na mě.
Občas se objevil náš průvodce, a postupně s námi domluvil hrubý plán cesty a organizační záležitosti. Vyslechl naše přání a na všechno kývl, že to zařídí. Což pak skutečně splnil. Bylo už odpoledne, když nám oznámil, že vyrážíme na cestu. Do auta, až po střechu naplněného zavazadly, krabicemi s jídlem, pitím a kuchyňskými potřebami, matracemi a kanystry s vodou, s námi nasedl také kuchařík Baba, mírně vyplašený mladík v tričku a džínách, a vydali jsme se na sever, do pouště.
