Gelta - jezírka v Issawassen
Po třech dnech putování se dostáváme do srdce kraje Kidal, severně od Aguelhoku. Vyrážíme doprostřed pouště za jejími přírodními kuriozitami. Nejdříve míříme do oblasti zvané Issawassen, kde se nachází gelta, skupina skalních jezírek v horách. Krajina během jízdy změnila ráz, tmavé skály zhoustly a přibylo černého kamení. Uhnuli jsme z pisty a přejížděli přes kamenitou planinu. Zastavili jsme u jediné akácie v širém okolí. Průvodce zůstal u auta a ujal se tentokrát vaření. Na cestu do skal k jezírkům s námi vyrazil Baba, protože je prý ještě neviděl. Baba se pustil nahoru po kamenitém svahu a my za ním. "Jen aby tam trefil," ušklíbl se Aleš. Nezbylo než doufat. Pochodovali jsme skoro hodinu otevřenou planinou mezi nízkými skalami po kamentých cestičkách. Krajina se tetelila v žáru poledního slunce. Najednou se objevila miniříčka, která vzápětí skončila. O kus dál jsme narazili na malinký rybníček, kolem něhož pobíhaly kozy. V dálce ve svahu seděl pastevec. Baba si to zamířil rovnou k němu. "Vidíš, už jsme se ztratili. Jde se zeptat na cestu." brumlal zase Aleš. Vzhledem k přibývajícím rybníčkům a říčkám však nemohla být gelta daleko. Viděli jsme, jak Baba diskutuje s pastevcem, který ukázal kamsi do dáli. Pokračovali jsme tím směrem, přešli jsme další kopec a potkali dva velbloudy. Jen tak sami dva se procházeli a napájeli v malé říčce. Ztělesnění pohody a vznešenosti. Kdepak asi Tuaregové ten svůj věčný úsměv a důstojnost vzali? Už nás to horko uprostřed kamení začalo zmáhat, když se před námi otevřel pohled na hluboké jezírko obklopené obrovitými šedočernými kameny. Stoupali jsme po skalách vzhůru za Babou, který šplhal jako kamzík, a objevovali další a další kaskádovitě poskládaná jezírka nejrůznějších tvarů. Baba na nás u každého čekal a radoval se z našeho údivu nad tou nádherou. Máchal si ruce ve vodě a šklebil se : "Je studená." "Budeš se koupat?" vtipkovala jsem. Rozhodně zavrtěl hlavou. Nevím, jestli jsem ho inspirovala anebo jeho francouzština měla velké mezery, ale chvíli nato jsem ho viděla odkládat šatstvo. Nakonec jsme se nahoře u posledního jezírka usadili na "plážičce" a osvěžili si ve vodě aspoň nohy. Nechápu, jak se v tom někdo může koupat, voda byla neskutečně ledová. Když se konečně Baba ukázal, byl už oblečený a klepal se jak osika. "Ty ses koupal?" zeptala jsem se, i když mi to bylo jasné. Zazubil se a kývnul. "Je to moc studený, ne?" "Neee!" zavrtěl hlavou a rozklepal se ještě víc. Začínala jsem chápat, že to s chlapcem nebude jednoduché. Přišel si k nám sednout, zapálil si cigaretu a zadumeně se zahleděl do vody. Obešli jsme celou sestavu jezírek ještě z druhé strany a vydali se nazpět. Cesta ubíhala rychleji, ale stejně jsme se už těšili na kobereček ve stínu. To byl nápad absolvovat tuhle cestu v pravé poledne. Když jsme uviděli akácii, přidali jsme do kroku. Přivítali jsme jak odpočinek na koberci, tak i saharský čaj. Přišel velmi vhod, i když byl nejen hořký, ale i horký. Hned nám bylo líp.