Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tagella nebo-li tuarežská gastronomie

13. 5. 2008

 

 Poušť, sever Mali.

Na polední hodování a siestu jsme se utábořili jako obvykle ve stínu akácie. Toho dne s námi cestoval místní Tuareg z kočovného tábora, chovatel velbloudů a průvodce velbloudích karavan, dnes pořádaných hlavně pro turisty. K obědu jsme měli mít tagellu, tradiční tuarežskou chlebovou placku upečenou přímo v písku. Role kuchaře se tentokrát ujal velbloudář jakožto odborník přes tradiční život v poušti.

 

 Tagella se peče v písku.

Velbloudář nejdřív rozdělal ze suchých větví neobvykle velký oheň. Potom ve velké míse smíchal mouku s vodou a s trochou soli a dlouhým hnětením z toho vytvořil hladkou kouli. Tu si přehazoval z jedné dlaně do druhé, až se koule přeměnila v placku. Velký oheň mezitím ubral na síle a zbyl z něj doutnající ohýnek. Velbloudář odsunul dohořívající zbytky a pomocí větve vyhloubil v rozžhaveném písku jamku, do níž vložil připravenou placku. Přehrnul přes ni vyhrabaný písek a navrch rozprostřel doutnající uhlíky. V této „peci“ se tagella pekla půl hodiny, pak ji vyhrabal, obrátil, umístil zpět a opět přikryl pískem. Část uhlíků použil také na přípravu čaje a část na rozdělání dalšího ohně, ovšem menšího, na vaření omáčky a brambor. 

 

 Tagella a velbloudář.

Když byla tagella hotová, omyl ji důkladně vodou z kanystru. Poprosila jsem o foto a velbloudář ochotně zapózoval, dokonce nasadil úsměv hodný reklamy na zubní pastu.

 

 Tagella na talíři s omáčkou a kozím masem.

Poté nalámal tagellu na malé kousky a zalil ji omáčkou s brambory a masem. Kousky tagelly samotné by byly dost tuhé a bez výraznější chuti, takto se ale nasákly omáčkou a byly měkké. Ne že by šlo o vrchol světové gastronomie, ale byla to příjemná obměna jídelníčku.

 

 Hlava ovce, sever Mali.

V rámci siesty jsem si kreslila v písku uschlou větvičkou, když jsem si všimla, že nedržím v ruce větvičku, ale kousek nohy, s krátkou hnědou srstí a kopýtkem na konci. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Uviděla jsem víc takových „větviček“, i kameny podivných tvarů. K jednomu takovému kameni jsem se šla podívat. Nebyl to kámen, ale hlava ovce, přesněji řečeno její zbytek. Byla tam evidentně už dlouho, vybělená sluncem. Pravděpodobně tam někdo připravoval skopovou pečeni, a co se mu nehodilo, odhodil. V poušti se to dělá běžně, vzhledem k rozlehlosti prostoru se to ztratí a pasoucí se stáda spolu s extrémně suchým a větrným počasím se o likvidaci takových odpadků velmi brzy postrají. Přirozená recyklace.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář