Cesta do Mali za Tuaregy

Asi 10 km za Aguelhokem jsme zajeli do menšího tábora o třech stanech. Jednalo se o jeden z mnoha táborů v okolí města, jehož obyvatelé využívali vymožeností blízkého města a zároveň si vychutnávali půvab pouště. Jak se také uživit v malém městečku, kde je málo obyvatel, a tak obchod ani řemeslo velký odbyt nemá a zemědělství téměř neexistuje? Zbývá pouze chov drobného dobytka, ten však potřebuje pastviny, jichž je v poušti poskrovnu, a je tedy nutné za nimi putovat. A jsme opět u kočovného života, který je pro tuto oblast optimální.

V táboře jsme přenocovali, abychom trochu poznali život nomádů. Nešlo o klasické kočovníky, protože rodina tráví většinu roku na jednom místě v blízkosti města. Pouze na několik měsíců vyráží hlouběji do pouště. Hlava rodiny pracuje jako turistický průvodce, což výrazně zvyšuje rodinný rozpočet. Momentálně doprovázel jinou skupinu turistů, nebyl tudíž doma. Přivítala nás jeho žena, paní ve věku mezi 40 a 50 lety. Byla zdvořilá, vážná a nastydlá. Nicméně připravila pro všechny večeři za vydatné pomoci svých dětí, tří chlapců a jedné dívky ve věku 9-16 let.

Tmavomodrý plátěný stan měl typickou konstrukci : nízký a dlouhý, podepřený několika křivými větvemi, zadní část byla chráněná zdobenou slaměnou rohoží, přední část byla většinou odkrytá s možností ji zakrýt srolovaným zbytkem střechy. Na podlaze byly rohože a koberce, kolem stěn srovnané tašky a pytle s oblečením, pokrývkami a dalším majetkem rodiny. Kuchyň tvořilo pár kusů nádobí po straně před stanem a kulaté plechové víko od sudu, na němž se rozdělával oheň.

Před stanem bylo něco jako dvorek, malý prostor ohraničený plotem z větví. Plot nejen vymezoval životní prostor rodiny, ale chránil ji i před drzostí koz a ovcí, které neustále šmejdily kolem. Skupinka stanů využívala stínu stromů, přičemž jednotlivé stany od sebe nebyly daleko, ale vchod měl každý na jinou stranu, aby bylo zachováno soukromí.

Prostranství mezi stromy v okolí stanů bylo plné pobíhajících koz a ovcí, které měly naprostou svobodu, ale na druhé straně se o sebe musely postarat samy. Tak se činily a dělaly při tom neuvěřitelný rámus. Jestli budou takhle bečet a mečet i v noci, nemám šanci usnout, pomyslela jsem si.

Usadili jsme se před stan na připravený koberec, popíjeli čaj a sledovali dění. Jako obvykle se na nás přišlo podívat pár lidí z okolí, včetně houfu dětí, a následovalo všeobecné zdravení a klábosení o tom, co nového. Brzy se setmělo a rodina se sklidnila kolem ohně. Chlapci se přetahovali o mobilní telefon a dívka nás sledovala s velkým zájmem, byla však velmi plachá a při sebemenším náznaku o kontakt prchla a schovala se v přítmí stanu. Po večeři opět čaj a šlo se na kutě. Konverzace totiž značně vázla, paní francouzsky nemluvila a děti se styděly.

Rodina spala ve stanu a nás uložili před stan na koberec s matracemi. Bylo těžké hned usnout. Nad hlavou nebe plné hvězd a měsíc v úplňku. Magickou atmosféru dotvářely zvuky stále ještě šmejdících koz a ovcí a tlumená hudba skupiny Tinariwen, kterou si někdo pouštěl ve vedlejším stanu. Postupně všechno utichlo...