Cesta do Mali za Tuaregy

Z Kidalu jedeme rovnou do Aguelhoku, velké vesnice či menšího města, záleží na úhlu pohledu. Vzhledem k rychlému rozšiřování měst se tato původně malá vesnička mění v město, alespoň co se rozlohy týče. Přelidněná není, čítá asi tisíc lidí, a to jen přes den. Na noc zůstává několik stovek obyvatel, ostatní odcházejí do nedalekých tábořišť.

Už na první pohled působí Aguelhoc příjemně a útulně. Ulice v barvě okrového písku nejsou tak široké jako v Kidalu, skupinky mužů sedí před domy a diskutují nebo jen tak pozorují okolní dění. U domů si hrají děti a všude se potulují kozy.

Průvodce nám nabízí jako ubytování svůj dům, nikdo tam není, budeme mít klid a soukromí. To zní lákavě. Zabočíme do úzké, klidné uličky a zastavíme před plechovými vraty.

Než stačíme vystoupit z auta, přiběhne k nám odkudsi pár Tuaregů a srdečně se s námi vítají. Přibíhají další a další, až stojíme v nepřehledném chumlu rozvášněných přátel a příbuzných.

Během toho zmatku vejdeme do malého dvorku, kde panuje značný nepořádek. Domek je totiž částečně v rekonstrukci a zároveň v "péči" čtrnáctiletého chlapce, jehož rodina kočuje v poušti. Náš průvodce je většinu času na cestách s turisty, a tak ho zde nechává bydlet, aby mohl v Aguelhoku chodit do školy. Chlapec si ovšem na pořádek zjevně moc nepotrpí.

Hned se rozložily deky a koberečky a následoval tradiční čaj jak pro nás, tak i pro ostatní, kteří nás následovali dovnitř, nenuceně si posedali i do udusaného písku a pokračovali v živé konverzaci. Téměř celý večer přibíhali a odbíhali další a vzrušené debaty nebraly konce. Nevím, čemu se říká u Tuaregů klid a soukromí, připadala jsem si spíš jako na večírku. Inu, je to velmi společenský národ.