U obchodníků se šperky
Maison des artisans (Dům uměleckých řemesel) je vlastně obchodní dům a živé muzeum zároveň, kde mají své dílny a obchůdky kováři a výrobci nejrůznějších uměleckých předmětů z širokého okolí. Před námi se objevila krásná budova postavená z různobarevných kamenů, svou architekturou výrazně odlišná od ostatních domů. Uvnitř je velký, rušný dvůr a po jeho obvodu v několika patrech se nacházejí dílny a obchody. Všude samí zahalení Tuaregové, kteří nás bedlivě sledují, kam zamíříme. Vejdeme do jednoho obchůdku a okamžitě na nás ze stěn útočí nejrůznější šperky a nádherné různobarevné kožené tašky, taštičky, kabely, o stěny se opírají meče a dýky, na stolcích jsou rozložené náramky, náušnice, pouzdra, krabičky, truhličky, miniaturní sedla na velbloudy ... Procházíme pomalu podél stěn povzbuzováni třemi obchodníky, kteří nám horlivě ukazují všechnu tu nádheru, co tam mají. Jeden z nich, vysoký, štíhlý muž v bílém bubu a v indigově zbarveném šátku mě vybízí, abych si to vyfotografovala. To bych ráda, a tak vytahuju fotoaparát, když vtom mě obchodník sice vlídně, nicméně důrazně upozorní, že si ale musím něco koupit. Trochu dotčená jejich mazaností souhlasím, stejně jsem měla zálusk na náramek. Po chvíli váhání si jeden vyberu a začíná smlouvání. Vím, že je to povinná součást obchodu, ale s Tuaregy se velké divadlo nekoná. Obchodník velmi brzy přistoupí na mírné snížení ceny a pak už nediskutuje. Cena je i tak velmi příznivá, obchod je tedy uzavřen. Udělám si pár snímků a vzápětí mě další Tuareg zve ke svému zboží, abych si ho taky vyfotila. Předpokládám, že bude následovat stejný scénář, a tak s díky odmítám, že to stačí. Všichni o překot mi začnou cosi zmateně vykládat, až se do toho vloží náš průvodce a jasně vysvětlí, že už nemusím nic kupovat. Vyfotím si tedy celý sortiment včetně zadumaných obchodníků, následuje srdečné loučení a odcházíme.
