Cesta do Mali za Tuaregy

Po přenocování u tety Raichy jsme se vydali na prohlídku města v doprovodu jednoho z mnoha bratranců (skoro všichni tu jsou bratranci nebo sestřenice). Nejdříve jsme prošli širokými ulicemi lemovanými zdmi téže barvy jako všudypřítomný písek. Zpoza zdí vystupovaly koruny stromů, palem a nejrůznější zeleně. Městem prochází vádí, vyschlé koryto či pouštní údolí, jímž se po prudkém letním dešti valí proud vody. Za normálního průběhu dešťového období město nedostatkem vody netrpí a je plné zavlažovaných zahrad a zahrádek.  

Město oplývá prostorem a rychle se rozšiřuje do všech stran. Žádný velký ruch, sem tam projede auto nebo motorka, občas míjíme osamělého chodce anebo skupinku mladých žen v tradičním tmavomodrém hávu, které sice ostýchavě, ale zvědavě pokukují po cizincích. 

Městem se potulují kozy a oslíci hledající mezi poházeným smetím něco k snědku. Tuaregové zatím žijí ve městech jako uprostřed pouště, co nepotřebují, odhodí za sebe a s odpadky si nelámou hlavu. V poušti si s tím příroda poradí, ale ve městech ty hromady smetí už nezvládá.

Přicházíme do centra, kde se provoz trochu zahušťuje, lidí i vozidel přibývá a ulice se zužují. Na tržišti je velmi živo, prodává se všechno možné, od cibule přes plastové kanystry až po oblečení. Gumové pantofle ve všech barvách a provedeních, tenisky, trička, džíny, košile, bundy ...

Mezi obchodníky je hodně Tuaregů, kteří v klidu posedávají a postávají u svých stánků, pozorují dění kolem a diskutují. Větší pozornost přitahují černí prodavači, většinou pocházející z Nigérie. Nejen že jich je mnohem víc, ale jsou hlučnější, pokřikují na sebe, běhají sem a tam. Vnášejí do saharského klidu a vlídné zdvořilosti africký zmatek a divokost.

Jedna ze základních škol, na nichž si místní obyvatelé velmi zakládají. Vzdělání chápou jako hlavní faktor rozvoje, na němž závisí budoucnost celého národa. V Kidalu je také gymnázium, jediné v celém kraji. Což rozhodně není moc. Tuaregové s tím pochopitelně spokojeni nejsou a léta se marně dožadují více středních škol. Stejně tak jako se dožadují silnice, nemocnice ...

Šli jsme se také podívat na dominantu města, vojenskou pevnost postavenou v koloniálním období Francouzi a používanou hlavně jako vězení. Sváželi sem zločince snad z celé francouzské západní Afriky, bez nutnosti je příliš bedlivě hlídat. Každý pokus o útěk se tady, uprostřed pouště, rovnal sebevraždě.

Kousek od pevnosti jsme navštívili krokodýla, také památku na koloniální nadvládu Francouzů, kteří se v Kidalu dobře zabydleli. Kromě jiného tu zřídili také zoologickou zahradu a přivezli sem tohoto krokodýla. Město si krokodýla ponechalo i po vyhlášení nezávislosti Mali jako místního maskota. Chudák stařičký krokodýl ležel v malém bazénku zcela bez zájmu, evidentně strašně unavený životem. Být osamělým krokodýlem na poušti není asi žádný med.